Deštný prales v nitru rovníkové Afriky patří jen zvířatům a několika málo domorodým kmenům.

V této odlehlé části světa žijí lidé v izolovaných vesnicích, nikoho nezajímají, a kdyby se zde neobjevil nejnebezpečnější smrtící vir v moderních dějinách, nejspíš bychom o vesnici Yambuku a řece Ebola dodnes nevěděli.

V roce 1976 ředitel místní školy Mabalo Lokela vyrazí na misijní cestu po okolních vesnicích. Snaží se přesvědčit rodiny, že vzdělání je důležité. Domů se vrací po dvou týdnech a krátce na to se mu udělá nevolno.

Stoupne mu teplota, která se záhy změní v horečku. „Raději se zastavím v misijní nemocnici,“ rozhodne se.

Kéž by to byla malárie

Sestřička si ho zběžně prohlédne a má jasno: „To bude malárie.“ Lokela dostane injekci a je poslán domů. V té chvíli už mu krvácí z nosu, krví má podlité i oči, horečka neustupuje. Nakonec umírá. Ženy ve vesnici mu připraví tradiční pohřeb.

Tělo je omyto – i se vší krví a exkrementy. Stejně tak sestřička v nemocnici jenom lehce opláchne jehlu – jsou vzácné a drahé a pacientů s malárií mnoho.

Během pár dnů neznámý virus zabije většinu žen z vesnice, které připravovaly pohřeb, a epidemie neznámé horečky se rozšíří i v celé nemocnici. Do oblasti jsou vysláni epidemiologové a virologové.

„Každá jehla se musí sterilizovat,“ vysvětlují sestřičkám základy lékařské péče. Přísná karanténa, zákazy pohřbů, důsledná hygiena – to vše pomůže epidemii během pár týdnů zkrotit.

Ukáže se, že za nemoc může nový virus, který dostane název podle řeky, po níž se Lokela plaví: ebola.

V jednotě je síla

První snímek viru pořídí 13. října 1976 americký virolog Frederick A. Murphy. Vzápětí udeří další epidemie eboly, tentokrát v Súdánu.

První nakažení jsou z továrny na bavlnu, ale pečlivý průzkum pavouků, hmyzu a hlodavců, kteří se zde vyskytují, je negativní. Kdo ví, odkud si pacient nula svou nemoc přivezl.

Následují další nákazy a tím i objevy jiných kmenů: Ebola Reston napadá jenom opice a od člověka se drží dál. Další, už smrtící, ohniska se objeví různě po Africe, většinou jde o přenos z opic na člověka.

Ale žádný už není tak silný jako onen původní a první objevený kmen: Ebola Zaire, jehož úmrtnost je 70–90 %. U jiných kmenů je menší (Ebola Súdán – 50 %, Ebola Bundibugyo – 25%). V průměru se udává, že na ebolu umírá každý druhý nakažený.

Brutální zabiják

Inkubační doba je od dvou dnů do dvou týdnů. Nejprve přijdou horečky a bolest kloubů, pak křeče a krvácivý průjem. A to se dál stupňuje – pacient krvácí z nosu, z očí, z řitního otvoru, nakonec ze všech tělních otvorů.

Následuje vnitřní krvácení, buňky explodují a vnitřnosti se mění v páchnoucí rosolovitou hmotu. Zejména u jater dochází ke stavu, který patologové popisují takto: „Místo orgánu jsme tam našli jen krvavou kaši.

Nic víc.“ Přenáší se hlavně krví nebo tělními tekutinami. Naštěstí od roku 2020 existují léky: REGN-EB3 a mAb 114. Jenže výrobní náklady jsou tak vysoké, že v Africe se dál umírá, a zbývá tak jediná tradiční léčba: dostatek tekutin i modliteb.