Charakteristikou pochutinou španělské kuchyně jsou tapas. Jejich kouzlem není jen fakt, že jde o malé kousky jídla, ale i celý způsob stravování, ke kterému se váže řada zvyklostí.

Kdo vyrazí odpočinout si na teplý jih, a chce si kromě sluníčka užít i kulinářský zážitek, nesmí tapas vynechat.

Někdy jde o malé chlebíčky, jindy o talířek s drobným občerstvením. Trochu připomínají jídlo pro skřítky.

Najdeme tu nejčastěji jamón (sušenou vepřovou šunku), různé druhy sýra, olivy, všelijaké salámy a klobásy, ančovičky, mořské plody, zeleninu a vlastně všechno, co je dostupné. Jako příloha se podává obvykle bílé pečivo.

Základní surovinou jsou potraviny běžně užívané ve španělské kuchyni – kdybychom měli tapas v Čechách, nejspíš by šlo o miniaturní řízeček, pár koleček utopenců, trojúhelníček nakládaného hermelínu a kostičku knedlíku na párátku s kapkou svíčkové. Jenže u tapas nejde jen o suroviny – to je jen část celého zážitku.

Nebudu mít hlad?

Španělé večeří obecně velmi pozdě – až kolem desáté hodiny. Aby neumřeli hlady, odpoledne přichází čas svačinky. A to je přesně chvíle na tapas.

A protože jsou jižané družní, jde o setkání s přáteli nebo rodinou, o dlouhé povídání, pár skleniček vína nebo sherry, a spoustu drobných tapas na společném stole.

„Nejlepší počet pro setkání jsou čtyři – ve více lidech totiž hrozí, že se pohádáte, do kterého baru na tapas zajít,“ vysvětlují místní.

Některé bary nabízí nepřeberné množství variant, jiné se specializují na jediný typ. „Dejte si jednu dvě porce,“ zní další rada, „a pak změňte bar. Potkáte tak víc přátel!“

Královský pokrm

Kde se ale tapas vzaly? Podle jedné z legend za to může král Kastilie a Leónu Alfons X. Kastilský (1221–1284). Miluje španělskou kulturu, podporuje rozvoj jazyka i literatury, a dokonce řadu básní sám napíše.

Věnuje se intenzivně kodifikaci zákonů, rozšíří svou zemi, a aby toho nebylo málo, vynalézá i nové jídlo. Prý se tak stane po nemoci. „Abyste se uzdravil, je nutné pít dostatek vína,“ přikazuje lékař.

„ Ale nesmíte se opít, milosti. A nesmíte jíst moc.“ Tyhle protichůdné rady využije královský kuchař k tomu, aby začal připravovat miniaturní porce jídla. Jejich obliba se brzy rozšíří po celé zemi.

Jenže ve skutečnosti je příběh tapas nejspíš o něco méně romantický a vyskytuje se v něm o jednoho krále méně.

Válka proti broukům

Protože na jihu rádi jedí venku, je nutné počítat i s otravným hmyzem. A hmyz má tu nehezkou vlastnost, že padá do pití, zlákán sladkou vůní a chutí sherry.

Hodovníci tak úzké a vysoké pohárky přikrývají tím, co je po ruce – třeba plátky pečiva nebo malým talířkem. „Přece jim nebudu dávat prázdný talířek,“ pomyslí si nejeden šikovný hostinský a přidá nějaké drobné pochutiny.

Což má své výhody: zákazníci po jejich snězení většinou dostanou chuť na další skleničku. Navíc se tolik neopijí, takže vydrží déle a ve výsledku toho vypijí více. A ještě je čas si pořádně popovídat s přáteli!

Tuto teorii podporuje i lingvistika, protože slovíčko „tapas“ znamená doslova „poklop.“