Do Českého Švýcarska se vrátil oheň. Plameny z jara jsou sice bezpečně uhašeny, znovu ale vzplály varovné hlasy volající po krocích, které by vzrůstající riziko lesních požárů do budoucna minimalizovaly.
Lesní požáry už nejsou problémem pouze vzdáleného Středomoří. S oteplujícím se klimatem, vysušenou krajinou a desetiletími lidských zásahů se z nich stává nový evropský normál – a Česko není výjimkou.
Někteří vědci přitom upozorňují na paradox, který zní téměř kacířsky – oheň není jen ničitel, po miliony let byl také architektem krajiny.
Nejde tedy jen o to, jak rychle plameny uhasíme, ale zda dokážeme připravit krajinu i společnost na svět, ve kterém bude oheň stále častějším hostem.
Role ohně
Tentokrát se v Českém Švýcarsku jednalo o požár menšího rozsahu – hořelo na 100 hektarech lesa. V čerstvé paměti ale pořád máme katastrofu z července 2022, kdy lehlo popelem 1060 hektarů a živel se podařilo zkrotit až po dlouhých třech týdnech.
Zničující lesní požár v okolí Hřenska si tak připsal titul toho nejrozsáhlejšího v novodobé české historii. Požáry přitom po staletí v mírném pásu téměř vymizely, byť dříve po tisíciletí formovaly krajinu.
S globálními klimatickými změnami se ale vracejí a znovu otevírají otázku své role v krajině. A právě v tom se skrývá jeden z největších paradoxů dnešní debaty.
Když se řekne lesní požár, většině lidí se vybaví apokalypsa – spálené stromy, prchající zvířata a kouř zakrývající obzor. Současná ekologie ale upozorňuje, že oheň nemusí být jen ničitelem. V mnoha ekosystémech je dokonce podmínkou jejich existence.
„Oheň není narušením těchto systémů, je jejich součástí,“ shrnuje ekolog Stephen J. Pyne z Arizonské státní univerzity. „Lidstvo s ohněm uzavřelo dávné spojenectví.“
Musíme se naučit žít s ohněm
Podle zprávy EASAC (Expertní rady evropských akademií) v současné době požáry v Evropské unii každoročně zasáhnou území o rozloze půl milionu hektarů – téměř dvakrát větší než Lucembursko.
Nejvíce postiženy jsou jižní státy okolo Středozemního moře, ale na novou éru se musejí připravit i kontinentální, alpské a boreální oblasti.
Evropští odborníci předpokládají, že do roku 2100 se vlivem mnoha faktorů, jako jsou vylidnění venkova, proměny ve využívání půdy, častější sucha a nízké letní srážky, riziko požárů zdvojnásobí.
Z toho vyplývá jediné – Evropa musí přestat otálet a začít rychle plnit své klimatické plány a současně upravit způsob, jakým využíváme půdu a spravujeme krajinu.
A také je potřeba – alespoň pro tuto chvíli – přijmout fakt, že sucho tu je, a naučit se žít s ohněm.
Z prehistorické kroniky
Oheň přitom provází život na Zemi stovky milionů let. Geologické důkazy dokládají, že přírodní požáry existovaly už před 420 miliony lety, kdy se na souši rozšířily první cévnaté rostliny a atmosféra obsahovala dostatek kyslíku.
Po tisíce let pak přicházel v podobě blesků i lidských zásahů a tvaroval lesy, savany i křovinaté oblasti. Existují dokonce krajinné typy, které se bez pravidelného ohně doslova rozpadají.
Borovicové lesy, eukalyptové porosty i savany potřebují vypalování, aby nezarostly přestárlou biomasou. V některých ekosystémech semena klíčí až po vystavení žáru a kouři.
Požár v přirozené intenzitě odstraňuje starou vegetaci, vrací živiny do půdy a uvolňuje prostor novým rostlinám. Vypálená krajina proto nemusí být mrtvá, ale spíše restartovaná.
Co se pokazilo ve 20. století
EASAC zformulovala tři klíčová doporučení pro evropské politiky. Stěžejní je vydat zákon o obnově přírody, a to s důrazem na obnovu rašelinišť a správu lesů.
Proč zrovna rašeliniště? Jsou to nejbohatší úložiště uhlíku na planetě. Ukládají ho přibližně dvakrát více na hektar než severské lesy. Ochrana rašelinišť brání uvolňování emisí, které by dál zhoršovalo oteplování.
Zadruhé jde o prevenci při obnově přírody: pokud se vysází husté lesy bez ohledu na požární bezpečnost, vznikne jen obrovská zásobárna paliva, která při prvním větším suchu vzplane.
Řešením je vyhýbat se monokulturní krajině – střídat lesy, pastviny, sady a prosvětlené plochy –, podporovat pastvu zvířat a také se nebát řízeného vypalování.
