V horké letní noci trpí Robespierre krutými bolestmi. Zmítá se na lůžku a hlavou mu víří kolotoč myšlenek. Když se probere z mdlob, vzpomene si na jednu z pařížských jasnovidek, kterou před lety navštívil. Prorokovala mu tragický osud. Tehdy se jí vysmál.

„Robespierre to dotáhne hodně daleko,“ prohlásil o něm jiný významný francouzský revolucionář, Honoré de Mirabeau (1749–1791), „protože věří všemu, co říká“. Jenže nevěří těm okolo.

Snad každého Maximilien Robespierre (1758–1794) považuje za nepřítele revoluce, kterou postupně změní v krvavý teror. Popravy jsou na denním pořádku, udavačství vzrůstá.

Oficiálně má být popravených zhruba 16 000. Neoficiální odhady tvrdí, že jich mohlo být až třikrát víc! Na základě Dekretu o podezřelých se totiž „nežádoucí“ osobou může stát skutečně každý. Stačí ukázat prstem. Obětí přibývá, často se vyřizují osobní účty.

A Robespierre neztrácí invenci: iniciuje třeba přijetí zákona, podle kterého nemají obžalovaní nárok na obhajobu.

Poslední projev

Kdo s čím zachází, tím také schází. Z teroru jsou postupem času unaveni nejen odpůrci, ale i dřívější příznivci ambiciózního lídra jakobínů, který zřejmě ztratil rozum.

Když 26. července 1794 vystupuje v Konventu s výbušným projevem o tom, že další nepřátele revoluce bude hledat přímo mezi poslanci, povzbudí to opozici k akci. Hned druhý den je Robespierre i se členy své frakce málem zadržen.

Před zatčením uteče na pařížskou radnici, kde se pokusí o sebevraždu, ta se však nezdaří. Roztříštěná čelist mu působí krutá muka během posledních hodin jeho života. Na popraviště na náměstí Revoluce ho musejí vynést.

Gilotina, na kterou poslal tolik lidí, ukončí 28. července život i jemu. „Francouzi se vrhají jeden druhému do náruče,“ oznamují noviny. Málokdo revolucionáře lituje.