„K lesu zády, ke mně vchodem!“ přikazuje chaloupce Ivan a Baba Jaga ihned zase mění orientaci obydlí: „K lesu vchod, k Ivanovi zády!“ Netřeba napovídat, ze kterého příběhu tato slovní přestřelka je. Naše pozornost ale cílí na unikátní obydlí. Do říše fantazie totiž patří jen jeho nadpřirozené schopnosti…

Provedeme vás mrazivou krajinou Sibiře a Laponska, kde se porozhlédneme… po skutečných chaloupkách na „kuří“ nožce! Babu Jagu brázdící s tloukem v rukou okolní vzduch ve velkém hmoždíři necháme spát v pohádkách, a částečně i kuří či muří nohu. Kde se vzala? Na to dnes mají etymologové celkem jasnou odpověď.

Laponsko se rozkládá přes území čtyř států: Norska, Švédska, Finska a Ruska. Místní říkají tomuto území ovšem Sámi – a oni sami jsou Sámové. U nás často používané „Laponci“ má trochu hanlivý nádech. A jsou to právě Sámové, u kterých najdeme odpovědi.

Proč je nožka zrovna kuří?

Na kraji vesnice se do několikametrové výšky tyčí několik opracovaných kůlů – a na nich stojí dům! Jižní stranu strategicky cloní les, to kvůli přímému slunci. Obydlí v této chýši ale nehledejme, jde o sýpku. Ostatně, nemá ani okna. Aby dřevěné základy zapuštěné do země neuhnívaly, opalují je Sámové v ohni.

Od okouřeného dřeva se snadno dostaneme k okuřené chaloupce. Stačila malá chybka v přepisu a kuří nožka je tu. Pokud se do severní části Fennoskandinávie vydáte, tato stavení nahrazující naše spižírny tu ve skanzenech můžete vidět i dnes.

Nebo za to mohou kořeny?

Nic ale není tak jednoznačné, jak vypadá. Etymologie v tom totiž vůbec nemusí mít prsty. Takřka totožné spižírny používají i kočovné kmeny lovců na Urale a severozápadní Sibiři. Nalovené maso je potřeba chránit před zvěří. Domky tak nemají ani dveře, ale jen padací poklop v podlaze.

Jeden velký rozdíl tu ale na první pohled je. Stromy se nekácí klasicky, ale zachovává se část masivních kořenů. Co takový výjev poté připomíná? Bingo! Kuřecí nohy! Ne ve všech chaloupkách na kuří nožce ale najdete maso k jídlu…

Tohle nebude spižírna…

Dávní Slované (a nejen ti) pravděpodobně používají podobné stavby i jako pohřební komory. Proč? Zřejmě z obav, aby hladová zvěř nevyhrabávala mělké hroby. Nebo možná proto, že je země na severu místy tak zmrzlá, že kopání představuje přílišné úsilí.

Ve hře ale může být i zvyk navštěvovat mrtvé. Kdyby se ke konci 30. let sovětský Lidový komisariát vnitřních záležitostí nevrhl na strhávání podobných staveb, dochoval by se zřejmě ještě jeden jejich účel:

sibiřští šamani ukládají do speciálních chatiček na kůlech sošky bůžků. Na světlo se podívají při zvláštních rituálech, aby se „napili“ obětin v podobě mléka a krve ulovené zvěře.