Máme ji v ruce každý den a vůbec nepřemýšlíme o tom, že by to kdy mohlo být jinak. Oběd, večeře, lžíce, nůž a… vidlička! Možná vás překvapí, že právě vidlička je z rodiny příborů úplně nejmladší. Stačilo málo a vůbec jsme ji nemuseli mít!

Většina z nás má doma sadu příborů: lžíce, nože, vidličky a lžičky. Každé tradičně v počtu šesti kusů.

Salátová, rybí či vidlička na fondue už nebývá předmětem údivu, ale můžete se potkat s někdy až fascinujícím náčiním zahrnujícím vidličku na raky, ohnutou „party lžičku“, držadlo se šroubem na drůbeží stehno, nebo kleštičky na chřest.

Kdy použít správný kus příboru je otázkou vynikající znalosti stolovací etikety – byť to někteří neváhají označit za snobství.

Vidlička? Bohapustá marnivost!

Který je nejstarší jídelní nástroj? Lžíce. Předchůdce dnešních příborů bychom vystopovali až do starého Egypta. Při hodování se jí rukama, občas je však nezbytné něco nabrat lžící či naporcovat větším společným nožem.

Ale vidlička je zbytečná, navíc je považována za nemorální a nehygienickou věc. Svým tvarem připomíná ďáblův mučicí nástroj, její název pochází z latinského „furca“, což znamená vidle.

Proto také vzbudí pohoršení, když byzantská princezna Maria Argyropoulina (985–1007) v roce 1004 použije zlatou vidličku se dvěma hroty při svatební hostině s benátským dóžetem Giovanni Orseolem (981–1006).

„Byl to trest za její marnivost! Místo, aby se dotkla jídla, napichovala ho zlatým nástrojem,“ prohlašuje později s opovržením svatý Petr Damián (1007–1072) a reaguje tak na to, že Marie tři roky po svatbě umírá s celou rodinou na mor. Vidličce tak na čas odzvoní.

Italský vynález

Italové vezmou vidličku na milost. Hodí se jim na napichování kandovaného ovoce, kterému propadnou během 15. století. Nechtějí si lepit prsty.

Z Itálie se vidlička stěhuje do Francie, kam si ji přiváží Kateřina Medicejská (1519–1589), když se provdá za budoucího francouzského krále Jindřicha II. (1519–1559).

Vidlička ale stále nemá vyhráno. I když se v Evropě začíná zabydlovat, v amerických koloniích se jí stále smějí a nevědí, co s ní.

To změní až vyhlášení nezávislosti v roce 1776. Díky němu se začíná vidlička levně vyrábět ve Státech namísto předraženého dovozu z Británie. Vidlička nakonec vítězí a v Novém světě i u nás se dostává na stůl bok po boku lžíce a nože.

Padesát odstínů vidličky

Jak se vidlička stále více používá, mění se i její design. Z dvojzubého nástroje vhodného především k napichování se počátkem 18. století stává vidlička se třemi hroty a mírným prohnutím. Jde o příborovou revoluci – najednou se s ní dá i nabírat!

Nejčastěji se vyrábí z nerezové oceli, ale na stolech po celém světě tancují také vidličky ze dřeva, silikonu, hliníku či plastu. Milovníci historie by ocenili příbory z porcelánu, skla či rohoviny.

Za luxusní jsou považovány vidličky ze stříbra a jeho slitin, nebo ze zlata. Zde se cena sady příborů lehce vyšplhá do řádu několika desítek tisíc korun!