Různé druhy hořčice se vyrábějí ze semen rostlin stejnojmenného rodu. Aby se uvolnila a rozvinula jejich chuť, musí být rozdrcená nebo namletá.

Pak se smíchají s tekutinou, tedy třeba vodou, octem nebo vínem, a kořením, aby se vytvořila roztíratelná pasta. A pak už ji jen naložit na talíř nebo do misky!

O této rostlině se můžeme dočíst už v dávných indických spisech okolo roku 3000 před naším letopočtem.

Předpokládá se, že je to jedna z prvních domestikovaných plodin a nejdříve se užívá také jako léčebný prostředek, například na křeče, bolesti svalů, revmatismus anebo při uštknutí hadem.

Kromě Indie najde ve starověku uplatnění i v Egyptě nebo Číně. Rovněž v antickém Římě si hořčice získá své příznivce, kteří pomletá semínka míchají s hroznovým moštem a ve finále se jejich produkt zřejmě příliš neliší od pikantní hořčice, kterou známe dnes.

Římané jsou pravděpodobně první, kdo experimentuje s přípravou hořčičné pasty pro gastronomické účely. Recept na hořčici se objevuje v římské kuchařce z přelomu 4. a 5. století.

Ten nabádá k tomu, aby se k rozemletým semenům přidal pepř, kmín, libeček, koriandr i dalších bylinky a také med, ocet a olej…Původně je tato pasta myšlena jako glazura pro pečeného kance.

Lahůdka pro aristokraty

Z Říma se návod na výrobu hořčičné pasty dostane do Evropy a v 10. století mniši z benediktinského opatství Saint-Germain-des-Prés v Paříži začínají s vlastní produkcí.

Město Dijon se krátce nato stane uznávaným centrem výroby této speciality a její popularita je doložena písemnými zprávami o hostech, kteří v roce 1336 spořádají 320 litrů hořčičného krému během jediné slavnostní hostiny zdejšího vévody.

Rané použití hořčice jako koření je doloženo i v Anglii, a sice v roce 1390 v knize The Forme of Cury, kterou napsali mistři kuchaři krále Richarda II. (1367–1400).

Vodou navlhčená směs z rozdrcených semen, smíchaných s moukou a skořicí, se zformuje do malých kuliček a ty se po vysušení opět smíchají s octem nebo vínem, aby se vytvořila hořčičná pasta.

Použití hořčice jako dochucovadla pro hot dogy má premiéru v USA na světové výstavě v Saint Louis v roce 1904, kdy je žlutá hořčičná pasta představena Američanům svým francouzským výrobcem.

Dobrá česká plnotučná

Nejznámějšími a nejpoužívanějšími hořčicemi u nás jsou plnotučná, kremžská a dijonská. Plnotučná obsazuje v oblíbenosti první příčku, její hladká konzistence a příjemně pálivá chuť ji k tomu předurčuje.

Ostatně, je také českým originálem! Kremžská hořčice je původem z rakouského města Kremže (Krems an der Donau), kde vznikla zhruba před 500 lety. Specifický vzhled i chuť jí dodávají nahrubo mletá semena hořčice černé.

Silná hořčice s názvem dijonská pochází z francouzského Dijonu a na rozdíl od plnotučné a kremžské se nevyrábí ze semen hořčice seté, ale ze semen příbuzné rostliny brukve sítinové.

I když si dnes rádi doplníme jídlo touto pikantní pochoutkou, v širším měřítku se hořčice v českých zemích začala používat až od konce 19. století.