Někteří lidé prý nemají klid ani po smrti. Toto tvrzení nabývá nový rozměr v historce, která se točí okolo tajemné hrobky rodiny Chaseových na hřbitově u kostela Christ Church v Oistins na malebném karibském ostrově Barbados.

Rodina bohatého plantážníka Thomase Chasea zakoupí hrobku, do které v roce 1808 pohřbí jeho dvouletou dceru Annu Marii. Jen o 4 roky později ji následuje její dvanáctiletá sestra Dorcas.

A tentýž rok musí Chaseovi otevřít hrobku opět, tentokrát pro samotného Thomase Chasea.

Ale scéna uvnitř je tentokrát děsivá. Rakve v hrobce jsou přeházené, opřené o zeď i posunuté doprostřed a obrácené na bok. Rodina nejdříve podezřívá někoho z místních, kteří nenáviděli tyranského majitele plantáže.

Tento předpoklad se nakonec ukáže jako mylný, protože vchod nenese žádné známky toho, že by se do něj chtěl někdo dostat násilím.

Kámen, pečeť a písek

Hrůzná situace se opakuje pokaždé, když se koná další pohřeb. Nejhorší výjev se přihlížejícím naskytne v roce 1819, kdy je hrobka při smutečním obřadu otevřena dokonce za přítomnosti samotného guvernéra Barbadosu.

Rakve jsou rozházené po celém vnitřním prostoru, některé jsou opřené o zeď vzhůru nohama. Vchod je tedy zavalený masivním kamenem, se kterým pohne teprve až devět mužů najednou, a ještě zajištěn betonem, do kterého otiskne guvernér několikrát svou pečeť.

Na podlahu je navíc nasypána vrstva písku, aby byly vidět případné lidské stopy. Když je o rok později vchod s neporušenými pečetěmi otevřen, aby se zkontroloval stav interiéru, rakve jsou znovu poházené po celé hrobce, některé i rozbité, a písek je netknutý.

Už toho mám dost!

Guvernér tedy nařídí, aby těla byla pohřbena na samostatných pozemcích a hrobka je znovu zapečetěna a zůstane prázdná. Moderní badatelé však po hlubším zkoumání tvrdí, že přes veškerou popularitu legendy není jisté, zda se vlastně něco podobného odehrálo.

Stopy vedou k tehdejšímu rektorovi Christ Church Thomasi H. Odersonovi, který je podle nich autorem celého příběhu a v průběhu let vyprávěl několik jeho různých verzí.

Skeptici jsou tak přesvědčeni, že jde o pouhou legendu, která se postupně rozrůstá o další detaily, které přebírají spisovatelé i novináři.

O události totiž neexistuje žádný oficiální záznam, a to ani v pohřebních knihách ani v novinách. Existuje prý výpověď přímého svědka, který byl u otevření hrobky, a o scéně uvnitř hrobky se údajně zmíní manželka guvernéra ve svém deníku.

I když se dříve spekuluje o vodě či zemětřesení jako příčině podivného dění, nic z toho není potvrzeno. V roce 2011 jsou dokonce zkoumány klenby hrobky, ale nevykazují žádné poškození, způsobené „pohybujícími se“ olověnými rakvemi.