Nabízeli mu zástupy vznešených nevěst. On se však osudově zamiloval do vdané šlechtičny Eleonory Teles de Menezes. Potají si ji v roce 1371 vzal za ženu a vzápětí ji začal zahrnovat statky z královského majetku. Je mezi nimi i Sintra.
Když mu okolí dá najevo svou nevoli, král Ferdinand I. se uchýlí právě tam. Místo ho okouzlí, začíná zde stavět ve velkém, mimo jiné nechá Sintru obehnat hradbami.
Sintra se nachází jen nějakých 20 kilometrů severozápadně od Lisabonu, s nímž ji od 80. let 19. století spojuje železniční trať.
Právě blízkost metropole i příhodné klima Portugalské riviéry z ní v průběhu staletí učinily vyhledávanou lokalitu pro krále, aristokracii, vyhlášené umělce i boháče.
Lord Byron našel ráj
Místo si oblíbili už Maurové někdy na přelomu 9. a 10. století. Během reconquisty se však odtud museli pakovat a řada staveb, spojených s islámem, se poroučela k zemi.
Po Ferdinandovi I. (1345–1383), jenž se tu ukrýval před světem se svou velkou láskou a kromě milostných hrátek se oddával i lovu, další zásadní stavební vlnu v Sintře rozpoutal král Manuel I. (1469–1521).
Za nadvlády Španělů nad Portugalskem (1580–1640) se sem nastěhovala portugalská honorace, která tak dávala ostentativně najevo svůj nesouhlas s děním v Lisabonu. Její přepychová sídla však smetlo v roce 1755 ničivé zemětřesení.
Chvíli pak trvalo, než magické kouzlo Sintry opět ožilo, vrátila se sem královská rodina a přijeli slavní cizinci. Velký anglický básník lord Byron (1788–1824) neváhal Sintru nazvat rájem.
Od konce 18. století a v průběhu toho 19. zde tak začaly vyrůstat nové romantické paláce inspirované maurským stylem nebo v novogotickém či novorenesančním slohu jako houby po dešti.
Díky nim si Sintra vysloužila přezdívku Pohádkové město a dostala se také na seznam UNESCO.
