Ta představa zní docela komicky. Čapnout košík s nožíkem, baterku nechat doma a hurá do temného hvozdu. Co naplat, že zrovna odbila půlnoc, naopak v tuto denní dobu jsou přece houby vidět nejlépe!

Nejméně 80 druhů různých hub vyluzuje světlo. V Česku se tento fenomén objevuje například u dřevokazné houby václavka obecná. Specifická vlastnost se ale projevuje především u druhů z tropických a subtropických oblastí.

Fascinující příroda

Vědci z univerzity v brazilském São Paulu chtějí najít důvod, proč se tak děje a zda to houby činí s nějakým záměrem. Svoji pozornost zaměří na zástupce jménem neonothopanus gardneri z řádu Lupenotvaré.

Houba vykukuje nad zem pouze v Brazílii a světu ji jako první popíše anglický botanik George Gardner (1810–1849). V roce 1839 zahlédne chlapce, jak si hází se svítícím míčkem, domnívá se, že jde o světlušku.

Tehdejší věda ale nedokáže vysvětlit, jak je něco takového možné. A hlavně, proč by to houby dělaly? Zaznívají hlasy, že chtějí lákat hmyz, konkrétní výzkumy však nejsou. Až za notnou dávku let se zjistí viník, který za podivuhodný jev může.

Zelená je dobrá…

Houby totiž produkují látku zvanou luciferin, ta sama o sobě nesvítí, musí se spojit s luciferázou – enzymem, jež zajistí přísun kyslíku. Poté je uvolněno hodně energie, což se projeví právě zeleným světlem. To na rozdíl od žárovky nevydává teplo.

Brazilští vědátoři tak přistoupí k pokusu. Vyrobí makety, které houby připomínají a vybaví je diodami, jež simulují světlo. Schválně zvýší intenzitu, aby zářily o trochu víc než přírodní kolegové. Poté je rozmístí po lese a klobouky zaopatří lepící páskou.

Hypotéza se ukáže jako správná, protože světlo skutečně láká všemožný hmyz. Vědci simulují pouze světlo, schválně své modely nevybaví žádnou vůní. Brouci, mravenci, mušky a další bezobratlí jsou vábeni houbami.

Závěr hovoří jasně, houby tak činí, aby hmyz roznášel jejich výtrusy a mohly se rozmnožovat.

Nonstop provoz

To ale není všechno, protože další tajemství se skrývá v tom, kdy houby začnou svítit. Velká část se řídí tzv. cirkadiánním rytmem. Organismus má přirozený časovač, který procesy v houbě odstartuje.

Něco podobného najdeme i u člověka, kterému například stoupá hladina kortizolu v ranních hodinách. Jenže stanovit jasný čas se zdá být nemožné. Vědce překvapí, že některé druhy dokáží zářit celý den, jejich snahu ale hatí sluneční paprsky.

Jiné zase světélkují až ve chvíli, kdy nastává soumrak. A jednotnost nevládne ani v tom, která část hub září zeleně. V některých případech jde o celý klobouk, drobnější druhy se spokojí pouze s osvětleným podhoubím, což je pro lidské oko těžko rozpoznatelné.

Vedle teorie o lákání hmyzu zaznívá také možnost, že houby chtějí odstínem varovat všechny kolemjdoucí, aby si na ně dali pozor.