První vteřinu po kousnutí se po jazyku převalí slabý náznak nasládlosti. Stoličky rozmělňují sval, který ještě včera byl bicepsem. Chutná podobně jako vepřové. A dětské zase připomíná jemné rybí…

Před více než 350 lety vytvořil německý umělec Leonard Kern skulpturu Kanibalka (1650) s baculatým chlapečkem, který pozoruje mámu ohryzávající levou nohu chlapa.

Před 200 lety bratři Grimmové publikují pohádku Jeníček a Mařenka (1812), kde je chce sníst čarodějnice. Domorodé kmeny vaří z lidí omáčky ještě na začátku 20. století.

Daniel Diehl píše v knize Historie kanibalismu (2009) jeden příklad z Afriky. Domorodec tu vysvětluje, kdy se (ne)hodí jíst lidské maso: „Není zvykem jíst člověka, kterého jsme sami zabili.

Avšak existuje výjimka – sedět na kokosových ořeších a čekat, až vaše dcera uvaří srdce toho člověka.“ Lidé se „žrali“ v pravěku, ve starověku, středověku a jí se dodnes. Někdo končí v žaludcích jiných dobrovolně, jiný po smrti.

Nejlepší je 24letý zrzek bez vady

„Je to jedno z největších pokrytectví,“ říká medicínská antropoložka Beth A. Conklin, když mluví o Evropě 17. století.

„Lidé věděli, že léky byly vyrobeny z lidských ostatků, ale jako kanibalistický čin to nechtěli vnímat.“ Pro ně představoval výraz kanibalismus právě jenom nestvůrně primitivní syrové pojídání lidí. I když…

„Získejte celé, čisté tělo zrzavého muže bez vady ve věku 24 let, který byl pověšen, lámán v kole nebo probodnut. Tělo nechte vystavené na jeden den a noc na čerstvém vzduchu. Poté je rozřezejte na malé kousky nebo plátky a macerujte ve víně.

Pak smíchejte s práškem z myrty a aloe, pověste opět na čerstvý vzduch a sušte. Výsledkem bude ztvrdlé maso bez zápachu.“ Tuhle delikátní formuli vymyslí na konci 16. století s největší pravděpodobností německý lékař Oswald Croll.

Královy kapky

V Anglii je medicíncký kanibalismus známý už na začátku 17. století a do všech koutů ostrovů se rozšíří během dalších 50 let.

„Otázka tehdy nestála tak, zda by člověk měl jíst lidské maso, ale šlo o to, jaké,“ říká anglický historik medicíny Richard Sugg v knize Mumie, kanibalové a upíři (2011).

Anglický král Karel II. (1630–1685) si třeba ve vlastní laboratoři z krve destiluje „královy kapky“ z krve.