Jeho hlas i tvář si spojujeme s nezapomenutelnou televizní érou, kdy jako čtyřnásobný držitel ceny TýTý bavil celou zemi. Dnes jede zpěvák, imitátor a bavič Vladimír Hron stále na vlně neutuchajícího elánu.

Společně s publicistou a nakladatelem Pavlem Mészárosem posílá svým příznivcům a čtenářům do rukou svou první biografickou knihu s příznačným názvem „Žiju na plný plyn“.

O zákulisí vzniku knihy, nelehkém dětství, zkušenostech pouličního umělce, osudovém setkání s televizní legendou Františkem Polákem, ale i o tajemství neutuchající kondice a životním stylu jsme si povídali s oběma autory.

Název „Žiju na plný plyn“ leccos napovídá o kondici a vnitřní energii člověka, který letos oslavil své významné kulatiny. Pavle, jak se vám dařilo Vladimírovu košatou osobnost vměstnat do knihy?

Pavel Mészáros: Především to nebyla klasická práce u stolu, kdy někoho hodiny zpovídáte a on mechanicky vzpomíná. Vladimír je gejzír. On nevzpomíná v minulém čase, on ty příběhy znovu prožívá a předehrává před vašima očima.

Mým úkolem bylo zachytit jeho neuvěřitelnou autenticitu, lidskost a energii. Kniha je otevřenou zpovědí chlapa, který si sáhl na vrchol, cestou ovšem zažil i těžší chvíle, ale nikdy neztratil smysl pro humor a hlavně úctu k publiku.

Navíc si myslím, že kniha může být obzvlášť inspirativní hlavně pro ženy – ukazuje totiž muže z masa a kostí, který se nebojí přiznat slabosti, ale umí z nich s noblesou i vybruslit bez ztráty kytičky.

Vladimíre, vy jste s otevřením svého nitra neváhal?

Vladimír Hron: Víte, když už se rozhodnete stvořit knihu rekapitulující dosavadní životní cestu, musíte odložit masku. Dámy to poznají první, ženská intuice je v tomhle neomylná. Buď mluvíte od srdce, nebo to nemá smysl.

S Pavlem jsme si hned na začátku řekli, že to nebude naleštěný pomník, ale upřímné nahlédnutí pod pokličku. Kde jsem se vzal, co mě formovalo, jaké kotrmelce jsem v životě udělal a proč mám pořád chuť vstávat ráno s úsměvem.

Ten plyn v názvu neznamená zběsilost, ale chuť vychutnávat si každou zatáčku i rovinku života naplno.

Když se ohlédnete za vaší televizní érou v pořadech Jsou hvězdy, které nehasnou či Abeceda hvězd, zásadní roli sehrál legendární režisér František Polák. Jak na tuto spolupráci v knize vzpomínáte?

Vladimír Hron: František Polák byl pro mě televizní táta a naprostý génius žánru. Naučil mě řemeslu s obrovskou pokorou. V době, kdy jsme točili Hvězdy, se dělala zábava poctivě: velký orchestr, živý zpěv, stoprocentní příprava a obrovská úcta k divákovi.

František vždycky říkal: „Vladimíre, na jevišti nesmí být vidět pot, jenom radost.“ V knize odkrýváme spoustu úsměvných i dramatických momentů ze zákulisí, které diváci na obrazovce neměli šanci postřehnout. Byla to nádherná škola profesionality.

Pavel Mészáros: Právě kapitoly, v nichž se vracíme do éry velkých zábavných formátů patří k nejsilnějším. Ukazují, co všechno stojí za zdánlivě snadným televizním úsměvem.

Pro čtenáře je to fascinující návrat do doby, kdy sobotní večer u televizního přijímače byl pro rodiny opravdovým svátkem inteligentní zábavy a elegance.

Nicméně než se Vladimír k tomuhle profesnímu vrcholu propracoval, prožil si opravdu pestrý život v docela tvrdém prostředí severních Čech, a jestli se o někom dá říct, že se s ním život nemazlil, tak je to i Vladimírův případ.

Stokrát měl možnost to vzdát a stokrát zatnul zuby, protože věděl, že si svůj sen prostě jednou splnit musí.

„Osud mi dopřál, že jsem se na jevišti potkával se skutečnými mistry. Jsem mu za to vděčný,“ říká Vladimír Hron.

Nedá se přehlédnout, v jak fantastické fyzické i psychické kondici oba jste. Roky jako by se vás netýkaly. Pavle, máte na to nějaký společný autorský recept?

Pavel Mészáros: „Základ je nezaparkovat hlavu do stereotypu. Když píšete, setkáváte se s inspirativními lidmi a máte před sebou neustále nové tvůrčí výzvy a tělo se té mladistvé mysli jednoduše přizpůsobí.

A samozřejmě – nepřehánět to s přejídáním, občas se hýbat na čerstvém vzduchu a udržovat si nadhled. Čas tím sice nezastavíte, ale přece jen běží o něco pomaleji. Důležité je, kolik zvídavosti vám zůstalo v duši a jestli v očích nepohasly všechny jiskry.

Vladimíre, vy na pódiu předvádíte fyzické i pěvecké výkony, které by vyčerpaly leckterého třicátníka. Jak se o sebe staráte? Že v tom hraje roli životní styl lze asi předpokládat, že?

Vladimír Hron: Rozhodně, tělo je můj pracovní nástroj a od určitého věku už mu nemůžete dodávat nekvalitní palivo, když chcete jezdit na plný plyn! Už před lety jsem zásadně přehodnotil jídelníček.

Dávám přednost lehké, vyvážené stravě – spoustě zeleniny, kvalitním bílkovinám, zdravým tukům a minimu těžkých příloh a průmyslově zpracovaných cukrů. Vynechal jsem noční nájezdy na ledničku po představení, což bývá rozšířený zlozvyk každého kočovného umělce.

K tomu pravidelný pohyb, naprostá absence alkoholu, naopak dostatek čisté vody a – spánek. Když tělo nezatěžujete balastem, odmění se vám neuvěřitelnou vitalitou a lehkostí nejen na jevišti.

Co byste na závěr vzkázali čtenářkám, které si vaši knihu chystají užít třeba u odpolední kávy?

Vladimír Hron: Milé dámy, udělejte si chvilku pro sebe, hoďte starosti všedních dní za hlavu a pojďte se s námi zasmát i dojmout.

Věřím, že vás ta knížka pohladí, pobaví a třeba vám dodá chuť sešlápnout ve vlastním životě když už ne pedál plynu, tak aspoň radosti…“

Aby to v kuchyni klapalo a vznikaly v ní samé dobroty, má na svědomí Vladimírova manželka. Nějaký ten zdravý receptík se podařilo propašovat i do knihy.

Knihu objednávejte u svých knihkupců, a pokud ji chcete získat s vlastnoručními podpisy a věnováním, pak pouze na https://aos-knihy.cz

Foto: Archiv Vladimíra Hrona