Nizozemského barokního malíře Rembrandta Harmenszoona van Rijn (1606-1669) proslavili mimo jiné i jeho autoportréty.

Nová analýza dvou britských výzkumníků tvrdí, že si při jejich tvorbě pomáhal optickou projekcí vytvořenou pomocí sestavy zrcadel a čoček.

Právě optické vlastnosti takového zařízení podle autorů studie vysvětlují charakteristickou perspektivu, proporce a osvětlení Rembrandtových autoportrétů.

„Důkazy naznačují, že použil čočky a projekce,“ napsali ve své studii Francis O’Neill, umělec a učitel výtvarné výchovy, a Sofia Palazzo Cornerová, nezávislá fyzička.

Závěry studie podle autorů podporu celá řadů důkazů. Kromě současné literatury na toto téma k nim patří známé využití technologie čoček u Rembrandtových vrstevníků a kolegů umělců nebo, jak se jeho obrazy ve svém osvětlení a rozostření podobají projekcím.

Oba výzkumníci sestavili několik kombinací předmětů, zrcadel a projekční plochy. Výsledkem byly projekce, které téměř přesně odpovídají fyzikálním měřením prováděným na vzorku Rembrandtových autoportrétů.

Kromě toho však analyzovali i další charakteristiky Rembrandtových autoportrétů. Domnívají se, že přišli na to, jak projekce ovlivňovaly jeho počáteční náčrty i finální malbu.

Příkladem je například linie očí mimo střed, což je podle O’Neilla efekt, kterého by nebylo možné dosáhnout bez použití plochého zrcadla s konkávním zrcadlem nebo čočkami.

Rembrandtovo známé využívání kontrastů mezi světlem a tmou tzv. šerosvit, by pak podle obou vědců mohlo být výsledkem změkčujícího artefaktu na okrajích promítaného obrazu.

Tomu v místech, kde je nedostatek světla, chybí detaily, zatímco v silně osvětlených oblastech jsou detaily dobře vykreslené.