Silnice je v tomto úseku rovná jako pravítko. Skřípavým zvukem se pravidelně ozývá vrzání bicyklu, na kterém se plahočí 67letý muž. Pak ticho prořízne zvuk motoru.

Prásk…Kolo je ve škarpě a auto, aniž by kdokoliv zjistil, kdo je řidičem, mizí v dáli.

Při nehodě 25. prosince 1952 umírá Herman Sörgel (1885–1952). Studenti, pro které jede přednášet na mnichovskou univerzitu, se jeho povídání o architektuře už nedočkají. Je to nehoda? Nebo něco horšího? Že by někomu vadila Sörgelova práce? Jeho plán na přebudování světa není nic malého.

Od píky

Jako kluk se s otcem vypraví k Walchensee v jižním Bavorsku. „Tady bude jednou stát elektrárna s obří přehradou,“ rozhazuje Johann Hans Ritter von Sörgel (1848–1910) rukama a ukazuje plány, za které je povýšen do šlechtického rodu.

Herman pak nadšeně kráčí v otcových šlépějích a stává se v roce 1910 vládním architektem. Navrhne několik budov spojených právě s vodními elektrárnami, ale na své velké dílo teprve čeká. To přijde, když dostane do ruky dvě knihy.

Od známého anglického spisovatele H. G. Wellse (1866–1946) si přečte jeho historicko-filozofické dílo Stručné dějiny světa (1922) a o něco později knihu německého geografa Otty Jessena (1891–1951) nazvanou Gibraltarský průliv (1927), v němž představuje myšlenku přehrady právě skrze nejužší bod, kde se Evropa potkává s Afrikou.

Více místa i energie

V knihách se dočte, že do Středozemního moře proudí voda z Atlantiku, aby se dorovnaly hladiny. Ale co když proudit nebude? Obrovská přehrada s vodní elektrárnou by pak změnila tvář světa.

A mělo by to samé výhody – přehrada by vyrobila takové množství elektřiny, že by to pokrylo více než půlku spotřeby v celé Evropě. Kvůli výraznému poklesu hladiny se rozšíří pevnina, což poskytne nový životní prostor milionům Němců.

Evropa by se tak spojila s Afrikou pozemní cestou. Je to doba, kdy koloniální velmoci stále pevně ovládají kolonie a černý kontinent jako zdroj surovin vybízí k lepšímu spojení.

I když už o něco méně hlasitěji dodává, že by se k tomu hodilo mít v Africe méně černochů, aby tento skvělý mírový plán nezkazili. Když se navíc změní i tok řeky Kongo, tak dojde k zavlažení Sahary a zisku další úrodné půdy.

„Vytvoříme nový kontinent – Atlantropu. Získáme prostor, energii, pracovní místa i dostatek jídla.“

 

Stačí začít stavět….

Jenže plány a realita jsou dvě rozdílné věci. Sörgel nakreslí mapy a představí Atlantropu jako silnou velmoc, která dokáže odolat komunismu i asijské migraci. Kreslí grafy, představuje architektonické návrhy.

„Stavba a kultivace potrvají celá staletí, ale co to je pro tisíciletou říši!“ Na předsádce knih se objevují i citáty Adolfa Hitlera (1889–1945), ale ten nakonec vsadí na životní prostor na úkor Poláků a Rusů.

Po válce je idea Atlantropy obnovena – evropské mocnosti ještě pár let Afriku opouštět nehodlají.

Ale Sörgel umírá a dodnes se neví, zda je jeho smrt nehoda, nebo záměr, a jen o chvíli později umírá i kolonialismus a atlantropský institut pověřený plánováním je nakonec v roce 1960 uzavřen. Zázraky se nekonají.