Ráno odchází do školy jako tisíce jiných dětí. Ještě předtím se ale svěří matce s podivným snem. Ve škole, kterou dobře zná, tentokrát nevidí budovu ani spolužáky. Místo nich se před ní tyčí cosi temného. O několik hodin později je mrtvá. Mohla devítiletá

Zahlédla vlastní osud?

Dne 21. října 1966 se velšská vesnice Aberfan probouzí do deštivého rána. Nikdo netuší, že během několika minut dojde k jedné z nejhorších katastrof v moderních britských dějinách.

Nad obcí se nachází obrovská halda důlního odpadu z nedalekého uhelného dolu, kterou deště promění v nestabilní masu bahna, uhlí a kamení. Krátce po deváté se svah dává do pohybu. Tisíce tun materiálu se řítí dolů přímo na vesnici.

Nejhůře dopadne základní škola Pantglas, kde právě začíná poslední vyučovací den před podzimními prázdninami. Zahyne 116 dětí a 28 dospělých. Tragédie zasáhne celou Británii.

Na místo přijíždí stovky záchranářů, horníků i dobrovolníků a následně Aberfan navštěvuje i britská královna Alžběta II. (1926–2022). Předcházely této tragédii desítky podivných předtuch?

Sen, který přišel den před smrtí

Mezi oběťmi je také devítiletá dívka Eryl Mai Jones (1957–1966). V noci před tragédií se budí z noční můry a křičí. Krátce před odchodem do školy se údajně svěří své matce s neobvyklým snem.

Podle pozdější výpovědi měla říct: „Maminko, zdálo se mi, že jsem šla do školy, ale žádná škola tam nebyla. Něco černého ji celou zakrylo.“ V té době nikdo jejím slovům nevěnuje zvláštní pozornost. Až po katastrofě získávají děsivý význam.

Černá hmota, kterou dívka ve snu viděla, jasně značí masu uhlí a bahna, jež o několik hodin později školu skutečně pohřbí. Mohlo jít o náhodu, nebo o jednu z nejpůsobivějších předtuch moderní historie?

Podivná varování před katastrofou

Po katastrofě se začínají objevovat další svědectví o zvláštních pocitech a snech. Někteří popisují neodbytný neklid, jiní obrazy smrti či pohřbů.

Jedna žena hovoří o tom, že večer před sesuvem během spiritistického setkání spatřila ve vizi školní budovu, velšského horníka a „lavinu uhlí řítící se ze svahu“.

Jiný muž zase tvrdí, že se mu ve snu objevil nápis „ABERFAN“, přestože toto jméno nikdy předtím neslyšel.

Zřejmě nejpodivnější je příběh osmiletého Paula Daviese, který krátce před katastrofou nakreslí postavy kopající do svahu a nad obrázek napíše dvě slova: „The End“ – Konec. O den později zahyne spolu s dalšími dětmi ve škole.

Předtuchy pod drobnohledem vědy

Zpráv o snech a předtuchách je tolik, že vzbudí pozornost britského psychiatra Johna Barkera (1925–2004), který se rozhodne založit takzvaný Úřad pro předtuchy, který má shromažďovat podobná svědectví.

Barker věří, že pokud by se podařilo rozpoznat skutečná varování včas, mohlo by to zachránit lidské životy. „Pokud by se touto cestou podařilo zabránit, byť jediné velké katastrofě, celý projekt by se ospravedlnil možná navždy,“ prohlašuje.

Skeptici však upozorňují, že lidská mysl má po tragických událostech tendenci zpětně hledat souvislosti a význam. Mají pravdu? Nebo bychom měli podobným varováním začít věnovat pozornost?

Tajuplný sen Marka Twaina

Jedno ráno se americký spisovatel Mark Twain (1835–1910) probouzí s tísnivým pocitem, na který nedokáže zapomenout. Ve snu totiž spatřil svého mladšího bratra Henryho Clemense (1838–1858) ležet v rakvi mezi dvěma židlemi.

Na jeho hrudi spočívala kytice bílých květů s jedinou červenou růží uprostřed. Sen ho znepokojí, ale skutečný význam pochopí až o několik dní později. Henry utrpí těžká zranění při výbuchu parníku Pennsylvania a následně umírá.

Když Twain dorazí k jeho rakvi, čeká ho podle jeho pozdějších vzpomínek šok. Výjev před ním se má nápadně podobat tomu, který viděl ve snu, včetně bílé kytice s jedinou červenou růží.

Šlo o neuvěřitelnou náhodu, nebo o jednu z nejpodivnějších předtuch, jaké kdy slavný spisovatel popsal?